EPONYMA A VŽITÉ NÁZVY V LÉKÁRNĚ V.

V posledních dvou dílech série článků o farmaceutických eponymech se PharmDr. Tomáš Arndt věnuje některým, dnes již málo známým až neznámým, eponymům z lékáren.

Botkinovy kapky

Tento léčivý přípravek se předepisoval především k odstranění nechutenství a povzbuzení chuti k jídlu. Byl složen z mátové silice (Oleum Menthae piperitae), zředěné kyseliny chlorovodíkové (Acidum hydrochloricum dilutum), složené chinovníkové tinktury (Tinctura chinae compositum), chininu (Chininum hydrochloricum) v éterovém lihu (Spiritus aethereus). Dnes již méně známá Tinctura chinae compositum je složena ze skořicové (Tinctura cinnamoni), chinové (Tinctura chinae), hořcové (Tinctura gentianae, z hořce žlutého) a pomerančové (Tinctura aurantii) tinktury. Byla stejně jako Botkinovy kapky sama o sobě používaná proti nechutenství (amarum, stomachikum).

Jméno Botkin figuruje také v dalším farmaceutickém eponymu, a to sice Botkinově prášku. Byl to: šumivý prášek obsahující hydrogenuhličitan sodný (Natrii bicarbonatum), kyselinu vinnou (Acidum tartaricum) a síran sodný (Natrii sulfuricum) a předepisoval se jako projímadlo.

Sergej Petrovič Botkin (1832 - 1889), byl slavný ruský klinik, terapeut a aktivista, jeden ze zakladatelů moderní ruské lékařské vědy a vzdělávání. Do ruské lékařské praxe zavedl třídění, patologickou anatomii a diagnostiku post mortem. Objevil infekční etiologii žloutenky (zánětu jater). Pracoval jako profesor interního lékařství v Petrohradě. V letech 1860 - 1861 si otevřel klinickou a výzkumnou laboratoř a v rámci svého výzkumu organizoval systematické studie klinické farmakologie a experimentální terapie, což byly v té době novinky v ruském výzkumu. Na počátku šedesátých let 19. století byl Botkin přidělen jako poradní člen lékařské rady carského ministerstva vnitra. V roce 1873 byl také jmenován hlavním carským chirurgem, protože byl jedním z dvorních lékařů pro cara Alexandra II. a cara Alexandra III. Kromě toho byl téhož roku zvolen prezidentem Lékařské asociace Petrohradu. Jeho syn, dr. Eugene Botkin, byl zavražděn spolu s Mikulášem II. a jeho rodinou v červenci 1918 bolševiky.

Solutio Krasnuškin

Tento roztok vlastně vznikne až smícháním dvou samostatných roztoků. Prvním z nich je směs bromidu sodného a chloralhydrátu ve vodě slazené prostým (někdy též základním) sirupem (Sirupus simplex). Druhým roztokem byla směs sodné soli fenobarbitalu (Phenobarbitalum natricum) a kozlíkové tinktury (Tinctura valerianae) ve vodě. Před použitím se oba roztoky slily a promíchaly. Roztok už podle složení byl předepisován jako sedativum a hypnotikum.

Dnes už málo známý chloralhydrát (možná někomu z detektivek) byl svého času velmi populární léčivá látka. Chloralhydrát je organická sloučenina používaná jako léčivo (sedativum a hypnotikum). Sedativní vlastnosti látky byly poprvé publikovány v roce 1869 a následně, díky snadné syntéze, se používání chloralhydrátu široce rozšířilo. Koncem 19. století byl široce nadužíván jako léčivo i zneužíván jako rekreační droga. Dlouhodobé užívání chloralhydrátu je spojeno s rychlým vývojem tolerance a možnou závislostí. K nežádoucím účinkům patří vyrážka, žaludeční nevolnost, případně i vážné selhání ledvin, srdce nebo jater.

Tento roztok zavedl do praxe. ruský psychiatr Jevgenij Konstantinovič Krasnuškin (1885 - 1951). Ten roztok předepisoval jako hypnotikum pacientům podrobeným tzv. spánkové léčbě při psychózách, ale také jako doplněk léčby v celé řadě vnitřních chorob (hypertenze nebo gastroduodenální vředová choroba), některých dermatózách a podobně. Je docela zajímavé, že doktor Krasnuškin byl soudně psychiatrickým expertem na Norimberském procesu (1945-1946) za sovětskou stranu. Byl rovněž autorem 86 odborných prací. Od roku 1943 do konce života působil jako ředitel moskevské oblastní neuropsychiatrické kliniky.

Billrothova mast

Tato mast se skládá z 1 % dusičnanu stříbrného (Argentum nitricum) a 10 % peruánského balzámu (Balsamum peruvianum) ve 100 gramech bílé vazelíny (Vaselinum album). Někdy je v masťovém základu společně s vaselinou obsažen Lanolin (Adeps lanae, směs obsahující 75 % tuku z ovčí vlny a 25 % vody). Předepisuje se (byť okrajově, ale ještě můžeme na ni narazit) pro svůj antimikrobiální a keratoplastický účinek k podpoře granulace, resp. hojení vředů.

Jméno získala podle rakouského chirurga Theodora Christiana Billrotha (1829 - 1894), který působil jako profesor chirurgie na lékařské fakultě vídeňské univerzity v druhé polovině 19. století. Byl jedním z nejvýznamnějších evropských chirurgů 19. století Je všeobecně považován za zakladatele moderní břišní chirurgie a průkopníka chirurgie hrtanu, patologické anatomie a bakteriologie. Profesor Billroth vypracoval několik postupů pro operaci žaludku, střev, jater, prostaty a štítné žlázy. Rovněž je významné, že při výzkumu v oblasti mikrobiologie objevil a popsal bakterie streptokoků (1874). Důležitou roli sehrál při rozvoji anesteziologie používáním kombinace éteru, chloroformu a alkoholu. Napsal několik vědeckých prací o chirurgii, lékařskou příručku pro rodiny; publikoval své přednášky a knížku o historii vídeňské chirurgické kliniky.

Linserova mast

Jedná se o směs fenolu (Phenol), resorcinolu, β-naftolu, kyseliny salicylová (Acidum salicylicum) a tymiánová silice (Thymi aethoroleum, též Oleum Thymi) ve žluté vazelíně (Vaselinum flavum). Někdy je ke žluté vazelíně jako další vehikulum vosk z ovčí vlny (Adeps lanea). V některých recepturách je tymiánová silice vynechána. Tato mast se používala například na odstranění bradavic (verrucae vulgaris). Přípravek je znám též pod názvem Linserova leptavá mast. Nanáší se obvykle 1x denně na bradavici a okolí je třeba krýt zinkovou pastou. V některých pramenech je možné se setkat také s názvem Fenarova mast.

Autorem receptury je německý dermatolog Paul Linser (1871 - 1963). Svou kariéru zahájil po ukončení studia medicíny na univerzitě v Tübingenu si rozšířil praxí na několika odděleních absolvováním školení v anatomii (Giessen), patologii (Bern), chirurgii, a nakonec i vnitřním lékařství (Tübingen). V roce 1902 proto Linser odešel k Albertu Neisserovi do tehdy německého Breslau (nyní Vratislav v Polsku). V roce 1904 se vrátil na univerzitu do Tübingenu, kde se úspěšně habilitoval prací o lupus vulgaris. V roce 1910 zde byl jmenován mimořádným profesorem a prosadil osamostatnění svého oboru a výstavbu nové budovy kliniky. V roce 1913 získal docenturu. O deset let později ho univerzita v Tübingenu jmenovala prvním řádným profesorem na katedru dermatologie a venerologie. Jeho klinické zaměření bylo na léčbu syfilis a lupus vulgaris. V roce 1923 byl jmenován prvním řádným profesorem na katedru dermatologie a venerologie. Do ambulantní medicíny zavedl Linser sklerotizační techniku křečových žil. Pro svůj nepřátelský postoj k nacionálně socialistickému režimu byl nucen v roce 1935 předčasně odejít do důchodu. Zemřel tři měsíce před svými 92. narozeninami.

Lutzova mast

Dnes již (alespoň v České republice) málo známá Lutzova mast se skládala z jalovcového dehtu (Pix juniperi), síry a resorcinolu v základu tvořeném směsí lanolinu a vepřového sádla (Adeps suillus stabilisatus). Zde se mi bohužel prozatím nepodařilo najít kvantitativní složení ani přesnou indikaci masti. Nicméně obsažený resorcinol je používán v nízkých koncentracích (1-2 %) v roztocích s účinkem slabě antifungálním a antiseptickým (viz již dříve zmíněný Solutio Castellani sine fuchsino). Ve vyšších koncentracích (5-10 %) se předepsiuje například jako kaustikum u bradavic. Jak konstatoval kolega doktor Sklenář ve své knize Magistraliter receptura v dermatologii (2009), lze ho použít jako keratoplastika a keratolytika. Jinak v tzv. slupovacích pastách je zcela obsolentní. Jalovcový dehet (Pix juniperi) je hustá hnědočervená až černá tekutina typického zápachu. Používá se v 5 % koncentraci k léčbě atopického a seboroického ekzému, někdy do kštice na lupénku (MUDr. Ditrichová, 2005).

Tato mast je pojmenována po Wilhelmu Lutzovi (1888 - 1958), profesoru kožního lékařství švýcarského původu, který vystudoval medicínu v Basileji (a krátce ve Vídni), kde promoval v roce 1912. O rok později získal zde doktorát na místním Patologickém ústavu. Pak našel místo jako asistent Josefa Jadassohna na dermatologické klinice v Bernu. V Basileji pracoval nejprve jako asistent, poté jako vrchní lékař u Bruna Blocha a Felixe Lewandowského na dermatologické klinice. V roce 1916 se Lutz habilitoval v oboru dermatologie a venerologie. V roce 1922 se stal mimořádným a v roce 1937 jmenován řádným profesorem. Jeho jméno je známé i v oblasti eponym lékařských - Lewandowsky-Lutzova dysplazie a Lutz-Miescherův syndrom jsou (částečně) pojmenovány po něm.

Pelnářovy prášky

Tyto prášky (jak znělo poněkud nepřesné označení), spíše tobolky se skládaly z kombinace hydrogenuhličitanu sodného (Natrium hydrogencarbonicum, soda bicarbonata) s oxidem nebo peroxidem hořčíku a suchým extraktem z rulíku (Extractum belladonae siccum). Občas se k nim na zmírnění bolestí přidával kodein. Předepisovaly se (zejména do objevu inhibitorů protonové pumpy) k léčbě vředové choroby žaludku jako kombinace antacida, spasmolytika a analgetika.

Nesly jméno internisty Josefa Pelnáře (1872-1964). Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešlo mnoho významných českých internistů. Za první světové války sloužil jako štábní lékař v Srbsku. Potom vedl vojenské nemocnice v Celje a italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Je spoluautorem pětidílné učebnice Pathologie a therapie nemocí vnitřních (1932-1934) - základního díla českého interního lékařství.

PharmDr. Tomáš Arndt

............

V posledním ohlédnutí za lékárenskými eponymy se dočtete například o Holtově masti nebo Lassarově pastě, které našly své uplatnění v dermatologii. Představíme si i prášky, které se podávaly v oplatkách nebo se rozpouštěly v čaji...