O radostném a vědomém kousání

Závěr miniseriálu psychologa Petra Hrocha " Esej o jídle".

Jak se nezahubit

Miluji český jazyk, protože člověk má milovat nástroje své práce. Pro mne, psychologa, je jazyk jak pro kopáče krumpáč. A čeština je jazyk tak trefný.

Tak třeba to slovo „zahubit". Vždyť to znamená zničit se, pomřít skrze vlastní „hubu". A nejspíš to původně nemysleli tak, že člověk propadne záhubě pro to, co z huby vypouští, ale hubí se tím, čím si hubu plní.

Už jsme se seznámili s převratnými objevy okolo mikrobiomu, té podivuhodné ZOO, kterou si chováme ve střevech (nebo si ona chová nás, to ještě nevíme...), víme tedy o vlivu jídla a jeho trávení nejen na naše tělo, ale i na duši. Už jsem rozprávěl o milujících maminkách a o tom, jak skrze jídlo učíme se milovat. Psal jsem o tom, že je fakt lepší vnímat jídlo jako dobré, doslova boží a mít jej jak v lásce, tak úctě.

Na závěr bych se rád zamyslel nad trendy, tlaky, které kolem sebe ohledně jídla vnímám a které mají v sobě, mimo jisté klady, i rizika té záhuby.

Tlak na čas

Já vím, je doba instantní. Už roky máme instantní polívky v prášku, instantní kávu a své blízké pohřbíváme taky instantně. Vše rychle, ať se tím moc nezdržujeme. Čas na jídlo, tu dobu, na kterou se po tisíce let naši předci těšili, pro kterou se dřeli i umírali, tu se snažíme stlačit na minimum.
Asi jako si feťák stlačí celý svůj život do jedné šlehy. A žije od injekce k injekci. Jídlo se stává spíš produktem laboratoří než kuchyní. Vše vypočítané, vyvážené.

Jenže běžný člověk není ani kosmonaut, ani laboratorní myš. Tělo běžného člověka třeba stále rozlišuje mezi pitím a jezením. Pitím chce sytit žízeň, jezením zahání hlad. Ano, i naši předci dokázali získávat nezbytně potřebnou energii v tekutém stavu. Ale kdy? Jako miminka pijící mléko, přičemž mimo nutriční hodnotu získávali vztah k mámě, ale též si i skrze „ušpinění" od maminky s ní slaďovali svůj mikrobiom. A v dospělosti pak pitím krve. Ještě horké krve právě zabitých zvířat, čímž jednak doplňovali akutní deficit, protože se vysílili lovem. A druhak si pitím krve oběti rituálně dokazovali, kdo je tady vítěz.
Jenže dítě pije mléko jen do té doby, dokud mu nenarostou zoubky a může si žužlat jídlo samo. Jen se na ty prcky podívejte! Mají jen pár týdnů, po zubech zatím ani památky, ale už by vše ohryzávali.
A i ti dospělí lovci, kterým po bradě ještě teče krev uloveného jelena -stejně se těší na to, až budou zubama trhat kusy masa.

„Kušať", tedy kousat, je v ruštině synonymem pro jezení. Zdá se, že náš mozek neumí dobře vyhodnotit míru nasycení živinami, pokud je jenom pijeme (nejsme-li kojenci). Nutričně jsem sice plný, tělo dostalo vše, co má, ale pocit nasycení není dostačující. Ukazuje se, že pro přesycení, pro dispozice vzniku obezity, může být rizikovější to, co pijeme. Nejspíš náš mozek potřebuje evidovat kousání. Když koušu, mozek vnímá, že jím. Nastavuje celé tělo do režimu „teď jíš" a nejspíš tak lépe vyhodnocuje, kdy mám dost. Taky je to pomalejší. Než dobře rozkousám kus stejku, uběhne větší doba, než když do sebe naleju půllitru nějakého smartfoodového smoothie.

Ostatně, typická česká pivní panděra mluví docela jasně.  Nebo otylé děti s plechovkou energy driku v ruce. 

Když jsem se učil základy taiči, říkal mi mistr o jídle:

Jez, jako bys pil, pij, jako bys jedl.

A obojí, jak když cvičíš taiči.

Já vím, že jsou situace, kdy je nutné rychle dostat do krve živiny. Zcela to chápu u sportovců, u profesionálních řidičů. Ale docela to už nechápu třeba u manažerů, kterým se dnes nabízí mnoho různých druhů bleskové, instantní či tekuté výživy.

Mám za to, že když je někdo manažer, má si umět řídit i svůj čas.

Čas k dílu, čas k jídlu.

Je skvělé, že máme dnes možnosti mít v kapse živiny na celý den až týden. Je smutné, že je někdo takto musí brát.

Takže mé doporučení je jednoduché. Nebojte se řádně se do jídla i života zakousnout! A udělejte si na to čas.

No, a když jsem mluvil o trendu „laboratorního" jídla, rád bych k tomu podotkl, že není dobré jíst jen to, co je nějakou autoritou ověřeno jako zdravé či prospěšné.

Jedinou autoritou ohledně dobrého jídla máte být pro sebe vy sami. Ostatně, už tolikrát zmiňovaný mikrobiom máte také svůj, jedinečný. A vy sami si máte přijít na to, co vám chutná a co ne. Co vám škodí a co prospívá.

Tak, jak si budujeme vlastní imunitu, tedy setkáváním s patogeny, tak, jak si budujeme stresovou odolnost, setkáváním se stresem, tak si budujeme i své jídelní kompetence. Proto je spíše lepší mít širší záběr toho, co můžeme sníst, než se stát závislými na úzce profilovaných dietách.

Ona totiž může přijít doba, kdy si moc vybírat nebudeme moci. A bude jen dobře, když dokážeme v sobě probudit to, čím člověk vždy byl. Všežravec!

Úvodní foto: Designed by Freepik

Kompletní esej Mgr. Petra Hrocha nejdete na letošním Magazínu HealthComm:

Jak jsme urazili jídlo I. (Jídlo jako Dobro)

Jak jsme urazili jídlo II. (Nejíme spolu...)