Za procesem, který označujeme jako stárnutí, stojí pokles vitality s věkem a vzestup náchylnosti k různým chorobám. Tak zní obecná definice. Stárnutí sice probíhá u všech velmi podobně, přesto různou rychlostí a svůj vliv má jak genetika, tak zejména působení vlivů prostředí a životní styl jedince.

Teorií týkajících se procesu stárnutí je celá řada. Obecně se připouští, že s narůstajícím věkem dochází ke střádání chyb v organismu, který je není schopen dostatečně opravovat. Nejvýznamnější vliv mají změny mitochondriální a vliv volných radikálů.

V roce 1956 byla vytvořena teorie hromadění oxidačního poškození s věkem. Později byla formulována mitochondriální teorie: Mitochondrie jsou hlavní zdroj kyslíkových radikálů v organismu. Mitochondriální DNA (mtDNA) mutuje 10x rychleji než jaderná, protože není obalena bazickými proteiny histony, a má tak méně dokonalý systém opravy. Tvorba radikálů v mitochondriích vede k nahromadění mutací, v důsledku čehož pak dochází k poruchám funkce respiračních komplexů. To vede k tvorbě radikálů, což má za následek srdeční selhání, svalovou slabost, diabetes, demenci a neurodegeneraci.

Již mírně poškozené mitochondrie produkují méně energie, než by buňka potřebovala. Tato teorie v podstatě tvrdí, že právě mitochondrie jsou našimi „biologickými hodinami". Moderní verzi mitochondriální teorie stárnutí původně navrhl australský profesor a vědec Anthony Linnane koncem osmdesátých let 20. století. Teorie od té doby prošla několika dalšími úpravami, ale její ústřední myšlenkou jsou mitochondrie jako hlavní zdroj volných radikálů v těle, které souvisejí se stárnutím.

Druhá teorie procesů stárnutí je spojována s katabolickým selháním organismu, kdy dochází k hromadění defektních složek v buňce. Katabolismus používají živé organismy pro výrobu energie, pro dodání stavebních materiálů a pro detoxikaci. Příkladem katabolického procesu je buněčné dýchání.

Volné radikály

Termín „volný radikál" je z chemického hlediska jakákoliv molekula, atom nebo ion s nepárovými elektrony ve valenční sféře, schopný alespoň krátkodobé samostatné existence. Základní volné radikály kyslíku (reaktivní formy kyslíku, ROS) jsou vlastně meziprodukty redukce kyslíku na vodu. Volné radikály ROS reagují s buněčnými proteiny, nukleovými kyselinami či membránovými fosfolipidy a vyvolávají jejich oxidační poškození, které může vést ke změnám jejich biologické aktivity: ke ztrátě přirozených funkcí proteinů, ke vzniku mutací v DNA, ke změnám membránových funkcí nebo k poškození a smrti buňky. V rámci celého organismu kumulace takovýchto změn urychluje degenerativní procesy spojené se stárnutím.

Úplná eliminace ROS z organizmu ale není účelem antioxidační ochrany, protože ROS plní i řadu důležitých fyziologických funkcí v organismu.

Mimo patologických dějů se účastní i mnoha fyziologických procesů (tkáňové hormony, činnost fagocytů, buněčná signalizace aj.). Fagocyty využívají reaktivní formy kyslíku pro rozklad fagocytovaného materiálu. Této reakci říkáme respirační vzplanutí (respiratory burst). Respirační vzplanutí zvyšuje spotřebu O₂ a glukózy.

Antioxidanty potlačují vznik ROS, které jsou příčinou chorobného stavu a mají výrazné vlivy na patogenezi. Jde o redukční činidla schopná zastavit radikálové řetězové reakce. Příkladem je vitamin E, vitamin C, β-karoten nebo selen. Podávání má ale smysl, pokud je samotný metabolismus defektní!

• Stárnutí nervového a pohybového systému

V minulosti převládala teorie hlásající ubývání nervových buněk se zvyšujícím se věkem. Rychlost tohoto poklesu ale vůbec není tak rychlá, jak se předpokládalo. Rychlé ubývání neuronů je způsobené patologickými stavy (např. Alzheimerovou chorobou). Pro nervovou činnost není důležitý jen počet buněk, ale i jejich vzájemné propojení a myelinizace jejich výběžků (dendritů). Ve stáří se počet dendritů postupně snižuje a s ním také propojení buněk. Schopnost vybavování si věcí a paměť se zhoršují, nejdříve zanikají neuronální okruhy vytvořené v pozdějším věku.

Stárnutí nervového systému má vliv i na motoriku těla

Pohyby jsou zpomalené, náročnější jsou rozsáhlé pohyby - rychlá chůze apod. Dochází ke zvyšování tělesného tuku a úbytku hmoty kosterní svaloviny, k degeneraci kloubních chrupavek a ke změně struktury kostí (osteoporóza). Důsledkem je ubývání svalové síly tzv. stařecká sarkopenie.

Maximální sílu má organismus ve třetím decéniu.

Ve čtvrtém až pátém decéniu se sníží asi o 10 %, v šestém až sedmém o dalších 15 %.

Od osmého decénia pak průměrně o 30 %.

Za základ udržení fyzické (pohybové, svalové) kondice jsou považována aerobní cvičení: vytrvalostní cyklická činnost (chůze, jízda na kole) a zdravotní kondiční gymnastika pro udržení výkonnosti pohybového aparátu. Vhodné jsou cvičení kloubní pohyblivosti, protahovací a vyrovnávací cviky. Ale také silový trénink zaměřený na posilování větších svalových skupin. Zachování svalové hmoty s případným zvýšením síly velkých svalových skupin vede ke zlepšení pohybových vlastností a k udržení samostatnosti a lepší kvality života seniora.

• Stárnutí v dýchacím a cévním systému

Hlavním funkčním příznakem fyziologického stárnutí je postupný pokles funkční aerobní kapacity vyjádřený maximální spotřebou kyslíku. Změny v dýchacím systému nepříznivě ovlivňují respiračně-ventilační parametry. Dochází k destrukci sept mezi plicními sklípky, vzniká „stařecká" rozedma (emfyzém) plic se ztrátou funkční plicní tkáně. Zhoršuje se pružnost hrudníku, a tím i mechanika dýchání. Zhoršuje se saturace krve kyslíkem. Příkladem předčasného orgánového stárnutí je onemocnění CHOPN nebo plicní fibróza. 

Srdeční onemocnění je u osob starších 65 let nejčastější chorobou a nejčastější příčinou úmrtí. 25 procent osob starších 65 let má ischemickou chorobou srdeční. V této věkové skupině se vyskytují dvě třetiny všech infarktů. Často jim předchází kumulace rizikových faktorů. Cévní stěny u starších osob ztrácí pružnost, zvyšuje se krevní tlak a obsah krevních lipidů (cholesterol). Mění se metabolismus glukózy a je častější výskyt diabetu. To spolu snižuje výkonnost kardiovaskulárního systému.

• Snižuje se také odolnost vůči psychické i fyzické zátěži. Snižuje se schopnost adaptability, dochází rychleji k rozvoji únavy s nutností prodloužení doby regenerace.
• Hormonální soustava rovněž prochází v průběhu stárnutí mnoha změnami, zde je rozdíl v pohlaví. Na rozdíl od žen nedochází u mužů k projevům důsledku poklesu pohlavních hormonů náhle, ale jde o děj dlouhodobý a pozvolný. Příchod ženské menopauzy je individuální (nejčastěji mezi 45. až 55. rokem života). Andropauza i menopauza mimo jiné představují i významnou stresovou zátěž.
• Stárnutí kůže je charakterizováno zpomalením procesu regenerace buněk, změnou kolagenových vláken a sníženou obranyschopností. Epidermis - povrchová vrstva kůže - se ztenčuje, dochází k její atrofii. Cévy se rozšiřují a prosvítají. Může se objevit suchost kůže se svěděním a výskyt pigmentových skvrn. I když se počet elastických vláken nemění, ztrácí kůže pružnost jejich zkrácením a zhruběním. Stárnutí se nejdříve objeví na kůži obličeje, krku, dekoltu a na rukách. Ve vyšším věku je také omezena jedna ze základních ochranných funkcí kůže, a to je termoregulace. Působením UV záření a kouřením dochází k předčasnému stárnutí kůže.
• Stárnutím dochází k úbytku senzorických schopností, zhoršuje se zrak, sluch, čich, chuť i hmat. První projevy přirozeného stárnutí oka se objevují brzy, již kolem 40. roku věku. Čočka totiž ztrácí svou pružnost a schopnost ostrého vidění na různé vzdálenosti. A oko s věkem hůře zaostřuje i na blízko. Tzv. vetchozrakost se projevuje známým „prodlužováním rukou", pokud chceme přečíst nějaký text. Nejčastější příčinou slepoty je ale šedý zákal, který vzniká postupným selháváním metabolismu čočky. Spolu se stárnutím oka často přicházejí i poruchy slzného filmu, jehož složení se s věkem mění, a objeví se symptomy tzv. suchého oka. Zhoršení sluchu patří ke stárnutí, neboť s věkem ubývá buněk kochleárního aparátu vnitřního ucha. Více než polovina lidí starších 60 let má horší sluch.

„Osoby starší 65 let tvoří v současnosti asi 20 % populace a jejich absolutní počty i procentuální zastoupení budou dále narůstat. Vzhledem k charakteru nemocnosti jsou starší pacienti častými klienty lékárny. Důvodem je s věkem se zvyšující počet chronických nemocí - multimorbidita a s ní spojená polyfarmakoterapie," říká prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., přednostka Kliniky geriatrie a interní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze, která se stala garantkou tematického online kongresu SENIOR - křehký pacient v lékárně.

Akce bude přístupná na www.healthcomm.cz od 7. 5. do 5. 6. 2025.

Během 30 dnů mají lékárníci a farmaceutičtí asistenti možnost vystudovat odborné přednášky akreditované u ČLnK, ČKFA, POUZP a SKMTP.

Jedním z nejvýznamnějších geriatrických syndromů je syndrom seniorské křehkosti. Je to stav celkové zranitelnosti organismu, který vzniká kombinací vlastních procesů stárnutí, orgánových změn a postižení, jejichž příčiny mohou být genetické, vyvolané zevním prostředím nebo životním stylem. Frailty charakterizuje seniory se zvýšeným rizikem zdravotních komplikací, nežádoucích polékových reakcí i zvýšeného mortalitního rizika. Pro screening a diagnostiku křehkosti byly vyvinuty standardizované hodnotící škály, se kterými ve své přednášce: Frailty - Seniorská křehkost, posluchače prof. Topinková seznámí.

-red-