PharmDr. Tomáš Arndt

Aspirin přes všechny možné konkurenty zůstává nejznámějším lékem světa. Výraz "aspirin" je srozumitelný v mnoha zemích a kulturách. Ale jak vlastně vznikl a jaká byla jeho cesta do světa? Dá se říct, že "matkou" Aspirinu je strom, který dobře známe, vrba bílá (Salix alba), z čeledi vrbovitých. Známe ji z mnoha českých pověstí a pohádek. 

Vrbu bílou můžeme popsat jako statný listnatý strom, dosahující 20 až 30 metrů výšky a vyskytující se na vlhkých půdách (často u řek nebo jezer, kde také pomáhaly ke zpevnění břehů). Označení bílá pochází od zbarvení listů, které mají světlejší barvu než jiné druhy vrb.

Zdroj obrázku: Wikimedia

Příznivé účinky vrby bílé na naše zdraví jsou známy již odedávna. Její používání bylo zaznamenáno již ve starém Egyptě, o jejich léčivých účincích se ve svých spisech zmiňuje slavný řecký lékař Hippokrates. Ve starých pohanských náboženstvích byla vrba uctívána jako posvátný strom, křesťanství ji naopak spojovalo s temnými rejdy čarodějnic.

V přírodním léčitelství se používala její vrbová kůra pro snížení teploty a tlumení bolesti, ale neunikla v první polovině 19. století pozornosti vědců. V roce 1826 se pokusili dva italští chemici, pánové Brugnatelli a Fontana, izolovat z vrbové kůry účinné látky. Nicméně uspěl až o dva roky později německý chemik Johann Bucher. Vědec získal žlutě zbarvenou látku, kterou nazval podle latinského rodového názvu vrby bílé, Salix, salicinem. Krátce potom, v roce 1829 se podařilo francouzskému chemikovi Henri Lerouxovi získat salicin v čisté krystalické formě. Tento glykosid byl po chemické stránce označen jako 2-(hydroxymethyl)fenyl-β-D-glukopyranosid. Ve výzkumu pokračoval roce 1838 italský chemik z francouzské Sorbonny, Raffaele Piria. Oddělil od sebe cukernou a necukernou složku (aglykon, necukerný radikál) salicinu a prokázal, že se jedná o glykosid. Dalšími oxidacemi salicinu získal bezbarvé krystalky nám dobře známé kyseliny salicylové.

V té době se jednalo o významný objev, protože izolovaných přírodních látek bylo tehdy jako šafránu. Původní salicin i odvozená kyselina salicylová se začaly podávat jako léčivé látky ke snížení teploty nebo bolesti při onemocnění kloubů, zejména při horečnatém onemocnění kloubů. Ovšem obě látky měly nepříjemné nežádoucí účinky. Při jejich užívání docházelo k problémům v oblasti žaludku, bolesti, poškození sliznice, což skončilo až krvácením v této oblasti. Pokud se kyselina salicylová užívala nadále v tehdejších doporučených dávkách, u pacientů docházelo ke vzniku žaludečních vředů a velkému krvácení v oblasti žaludečního traktu. K dalším nežádoucím účinkům patřila nevolnost nebo hučení v uších. Navíc se jednalo o ne zcela čisté látky, které se obtížně dávkovaly. 

Chemici pokračovali ve snaze získat zcela čistou kyselinu salicylovou. To se podařilo až roku 1859 profesorovi univerzity v Marburgu, Hermannu Kolbemu. Ovšem ještě celých 15 let trvalo Kolbeho žáku, Friedrichu von Heydenovi, než tento postup technologicky rozpracoval tak, že bylo možné kyselinu salicylovou vyrábět průmyslově (Drážďany, 1874). Během následujících let byly potvrzeny její analgetické a antipyretické účinky. Bohužel ale přetrvávaly její již zmíněné nežádoucí účinky. Navíc v té době ještě neexistovaly průmyslově vyráběné tobolky, tablety či dražé. Proto se kyselina salicylová (či jako salicylát sodný) užívala ve formě prášku a zde byla na závadu její nahořklá, kyselá až palčivá chuť. Chutnala odporně a nutila pacienty ke zvracení. 

Vlastní vznik Aspirinu spadá do roku 1897, kdy se mladému německému chemiku, dr. Felixi Hoffmannovi, podařilo v laboratořích proslulé firmy Bayer v Elberfeldu vyrobit kyselinu acetylsalicylovou v čisté a pevné formě. Došlo k tomu, že zavedl do molekuly kyselinu octovou a získanou látku pojmenoval kyselina acetylsalicylová. Acetylací došlo k inaktivaci volné hydroxylové skupiny v kyselině salicylové (chemicky o-hydroxybenzoové). Tato skupina způsobovala nežádoucí účinky látky. O vzniku nové sloučeniny Hoffmann referoval v článku v interním časopise firmy 10. října téhož roku. Byla posléze vyzkoušena, nejprve na zvířatech, pak na lidech. Tyto pokusy jednoznačně potvrdily její výrazný analgetický a antipyretický účinek, přičemž měla podstatně méně nežádoucích účinků než její předchůdkyně.

Firma se rozhodla lék vyrábět průmyslově. Ovšem, hledal se název. Uvádí se, že se dokonce uvažovalo o názvu Euspiran, ale posléze zvítězil v lednu 1899 název Aspirin. Byl odvozen z německého názvu pro kyselinu "spirovou" čili salicylovou - tedy "Spirsäure" a první písmeno "A" znamenalo kyselinu octovou (německy "Acetylsäure") nebo také acetylaci (neboli také vycházelo z německého ekvivalentního názvu pro kyselinu acetylsalicylovou, který byl "Acetylspirsäure").

O pět měsíců později byl odborné veřejnosti představen nový lék - Aspirin, který zahájil vítězné tažení světem. Firma Bayer nahradila tehdy slabou reklamu tím, že rozeslala spousty vzorků lékařům. Za dalších pět měsíců o něm vyšel první článek v USA. V roce 1900 byla napsána první disertační práce na téma "Aspirin". Ve stejném roce byl v USA patentován. V roce 1906 získala firma Bayer na lék mezinárodní patent. Do roku 1902 bylo publikováno kolem 160 vědeckých zpráv. Byly objeveny další a další nemoci, při kterých byl lék předepisován - například zápal plic, dysmenorea, tvorba abscesů nebo krevních sraženin. 

V pokračování článku se PharmDr. Tomáš Arndt zaměří na škálu generik originálního Aspirinu. Dozvíte se, jak do jeho osudu zasáhla válka a jak se uzavřel kruh objevů látek z vrbové kůry. Na jaký lék nedal dopustit prezident Masaryk? Sledujte dál Magazín HealthComm...