PharmDr. Tomáš Arndt

Dějiny a proměny dnes už zapomenutých lékových forem patří neoddělitelně k historii farmacie. Ilustrují postupný vývoj přípravy v lékárnách a byly příčinou, proč lékárník bylo vážené povolání a staré lékárny měly pro někoho tajemné, až mystické kouzlo. V pokračování seriálu si připomeneme mimo jiné i lékárenské „cukrovinky".

Condita et conserva

Condita 

V tomto případě se jednalo o části čerstvých rostlin, které byly zavařené do sirupu či medu. Vídeňské dispensatorium z roku 1729 jich zmiňuje celkem 11, ale do rakouského provinciálního lékopisu (první vydání 1774) nebylo převzato žádné. Condita patřily do kategorie cukrovinek. Při jejich přípravě bylo používáno například kandované ovoce nebo kořeny léčivých rostlin. Jako příklad uvádí Lékárnická učebnice z roku 1938 Conditum Acori (připraveno z puškvorcového kořene, Radix calami).

Conserva 

Conserva byla zastoupena zejména v 18. století. Český ekvivalent názvu není k dispozici. Ve vídeňském dispensatoriu (1729) jich bylo 46. V provincionálním lékopise (1794) jich bylo uvedeno už jen 14. Jednalo se o nadrobno nastříhané nebo drcené čerstvé listy nebo květy léčivých rostlin, které byly za chladu smíchané s až trojnásobným množstvím práškového cukru. Je docela zajímavé, že do Conserva rosarum se přidávala růžová voda a kyselina sírová (sic!). K dalším druhům patřily Conserva salvie (šalvěj), Conserva trifolii fibrini (menyanthes trifoliata, vachta trojlistá, tato droga se nachází pro zajímavost i v Českém lékopisu 1997), Conserva cochleariae (zřejmě Cochlearia officinalis, lžičník lékařský) a Conserva hederae terrestris (Glechoma hederacea, popenec břečťanovitý). Poslední lék se dostal i do prvního vydání rakouského lékopisu (1812), Pak jeho stopa v českém lékárenství mizí...

Siličné cukry 

Vhodný překlad pro Elaeosacchara je olejový cukr. Jednalo se o směs silic a práškového cukru (sacharóza). 

Silice se nakapaly do práškového cukru v poměru 1 kapku silice na 2 gramy cukru. Lékárník je připravil v čase spotřeby tak, že do třenky dal nejprve menší množství cukru, na něj nakapal silici, a vše dobře promíchal. Poté teprve po částech za neustálého míchání přidával zbývající cukr. Používaly se jako chuťová korigencia a také ke zmírnění nadýmání.

To byl případ tzv. větrového prášku („Windpulver"), který se skládal z uhličitanu hořečnatého, práškového cukru, kmínového a fenyklového oleje.

K přípravě tzv. Elaeosacchara per affrictionem (olejové cukry připravené třením) se například používaly citronová nebo pomerančová kůra či vanilkový lusk. Tyto suroviny se třely s tuhým kouskem cukru, dokud cukr dostatečně neabsorboval množství těkavého oleje. Barevná vrstva se pak seškrabala, dokud nebylo k dispozici požadované množství olejového cukru. Ten byl v zahřátém porcelánovém hmoždíři rozetřen na prášek.

V sazbách z 18. století jsme jich mohli najít nejvíce 8 druhů v jedné sazbě. Olejové cukry se sice vyskytovaly méně ve století devatenáctém, ale je pozoruhodné, že vydržely až do století dvacátého. V posledním rakouském lékopisu (8. vydání z roku 1906) byl uveden obecný návod (pouze éterický olej) s poznámkou "ex tempore parentur" (připravuj v čase potřeby). V rakouském lékopisu byly olejové cukry uvedeny až do vydání z roku 2007 (ÖAB 2007).

Olejové cukry se těšily oblibě také v německých zemích. V prvním pruském lékopisu z roku 1799 byly uvedeny olejové cukry z anýzu, skořicové kůry, fenyklových semen, máty peprné a citronové kůry. Olejový cukr byl zmíněn také v prvním německém lékopisu z roku 1872 a v novém vydání 6. německého lékopisu vydaném v roce 1951, i když jen stručně.

Zajímavé je, že do jisté míry se tomuto postupu blíží výroba homeopatických granulí (typických kuliček), kde se ovšem používá mléčný cukr (laktóza).

Morsulky

Morsulky patřily kategorie cukrovinek. Byly oblíbené v období 16. a 17. století, v 18. století jejich obliba upadala. V obnoveném pražském farmaceutickém dispensatoriu z r. 1750, lze najít jen jeden druh, tzv. Morsuli Imperatoris. Někdy byly řazeny k pastilkám nebo k tzv. pokroutkám (trochisci, trocišky). Později už nebyly uvedeny ani v lékárnických sazbách. Lékárnická učebnice z roku 1899 uvádí, že se připravují už jen v některých lékárnách (v učebnici z roku 1938 o nich už nebyla zmínka).

Zaujala mě informace, že koncem 19. století byly morsulky jedním z druhů cukrovinek, které lékárny vyráběly před Vánocemi jako reklamní zboží.

Připravovaly se svařením cukru s růžovou vodou (Aqua rosaceae), až kopistkou odhozená kapka měla tvořit souvislé nitky. Poté se přimíchalo některé z připravených druhů koření (mandle, pistácie, citronová kůra apod.). Pak se vše vylilo do připravených forem. Až vše vychladlo, morsulky se rozřezaly na menší kousky. Pražský lékárník Dr. Alois Jandouš (1838-1893) ve své knížce „Nauka o způsobu předpisování a skladbě léků v receptech lékařských" (1885) zmiňuje, že se "nyní již nepoužívají". 

Rotulae

Rotulae, česky rotulky (též pokroutky, ba dokonce syrečky!) byla tvrdá tělíska z čistého bílého cukru, polokulovitého tvaru. Průměr byl mezi 6 až 7 mm a výšky 3 až 4 mm. Připravovaly se z cukru (sacharóza) a malého množství vody. Směs se zahřála k varu, pak se vzniklá hustá tekutina nechala padat po kapkách na kamennou (plechovou nebo mramorovou) desku, kde ztuhla.

Vídeňské dispensatorium (1729) obsahovalo 11 druhů rotulek, například Rotulae barberae (dřišťálové rotulky, dřišťál, Berberis). Německý "Handbuch der Apothekerkunst für Anfänger" (Manuál lékárnického umění pro začátečníky) z roku 1796 uvádí Rotulae Diaireos (proti průjmu), Rotulae Citri či Rotulae Rubi ideai (maliník obecný, Rubus idaeus). Nicméně. lékárnická sazba z roku 1819 uvádí už jen Rotulae Menthae piperitae.

Velmi oblíbené byly právě poslední uvedené - rotulky napuštěné silicí máty peprné. Byl jako jediný zástupce rotulek uvedený v rakouském lékopisu z roku 1906 a zmiňuje ho i Lékárnická učebnice z roku 1938.

Je zajímavé, že jejich následníka, pod názvem Antiperle, si ještě pamatují mnozí z nás. Byly původně vyráběny už v malostranské Fragnerově lékárně U černého orla. Tvar rotulek mohly mít také přípravky Nitrum praeparatum sive Lapis prunellae (černohlávek obecný, Prunella vulgaris), které byly uvedeny ve vídeňském dispensatoriu, ale nebyly k perorálnímu použití. V 18. století se jako Rotulae nitri označovala kolečka z roztaveného dusičnanu draselného a do současnosti se tak ještě vyrábějí alkalické hydroxidy.

Ilustrační obrázky: vyhledal autor článku online v Národní knihovně 

Přečtěte si také:

ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY I.

EPONYMA A VŽITÉ NÁZVY V LÉKÁRNĚ VI.