PharmDr. Tomáš Arndt

Poslední připomínka starých nebo zapomenutých lékových forem, které se vydávaly v lékárnách, patří nakuřovadlům, rosolům nebo granulkám.

Fumigationes

Jednalo se o nakuřovadla, léčivé přípravky obsahující látky prchavé nebo rozkládající se v plynné produkty. Do této skupiny patřily i pulveres fumales (půvabně překládány dobově jako prášky kouřivé). Ty se připravovaly z drog, které při spalování jemně voněly (květ chrpy, měsíčku, levandule, pivoňky, růže, pryskyřice, kyselina benzoová, styrax, tedy pryskyřice z několika druhů ambroní a sturačů rostoucích v Přední Asii, listy blínu, durmanu apod.). K podpoře hoření se přidával dusičnan draselný.

Dále sem patřilo ještě několik druhů drobnějších, spíše okrajových lékových forem. Léčivé cigarety (Cigarettae medicatae, Tubuli fumales) obsahovaly řezané rostlinné drogy proti astmatu (listy durmanu a rulíku).

Jehlance kouřivé (Candelae fumales) se připravovaly z dřevěného uhlí, různých pryskyřičných látek (hlavně kyseliny benzoové a kadidla) a pojidel. Jak název napovídal, byla tvaru jehlance. Po zapálení vydávaly příjemnou vůni. 

K léčivým látkám, které se do Candelae přidávaly, patřilo například opium nebo listy durmanu. Pokud je vám to povědomé, tak to je správně, jsou to v podstatě předchůdci dnešních "františků", které zapalujeme o Vánocích (jen bez zmíněných drog...).

Papíry kouřivé (Chartae fumales, též karty) byly pijavé papíry napuštěné ledkem (tehdy dusičnan draselný, ale též existuje jako dusičnan vápenatý či amonný). Byly označovány jako papíry ledkové (charta nitrata).

A poslední byly kouřivé destičky (Tabulae fumales). Připravovaly se tak, že z pemzy (vyvřelá hornina, nejčastěji sopečné sklo) a pálené sádry, které se zvlčily vodou, se získala hmota, z níž se připravily tyto destičky. Pokud se pokropily prchavými látkami, tak je uvolňovaly po přiložení na zahřátý plech či podobný podklad. Byla o nich například i zmínka v knížce s půvabným názvem " Lékárnické manuale ph. mr. Boháče číslo 8" z roku 1903. 

Gelatinae

Pod latinským názvem Gelatinae (z latinského gelo=mrznu, srážím se) se skrývaly gelatiny, želé nebo také rosoly. Byly připravovány z různých farmaceutických surovin. Mohlo se jednat o klihy zvířecí (Gelatina animalis alba), rostlinných drog (Agar-agar, Lichen islandicus, Tragacantha) nebo také z ovocných šťáv, obsahujících pektin. Problém byl s jejich uchováváním. Živočišné gelatiny hnily, rostlinné plesnivěly. Pokud to bylo možné, řešilo se to přidáním konzervačních látek.

Mohly se používat zevně nebo vnitřně. K zevně používaným patřila například Gelatina Zinci. Mohla být tvrdá (dura) nebo měkká (mollis). Skládala se z oxidu zinečnatého, gelatiny, glycerinu a destilované vody.

S měkkou zinkovou gelatinou (Gelatina glycerina Zinci mollis) se mísila zejména práškovaná léčiva, jako resorcin, jodoform, chrysarobin či síra. S tvrdou gelatinou zinkovou (Gelatina glycerinata Zinci durum) se mísily léčiva tekutá. Vydávaly se v lahvích se širokým hrdlem a natíraly se štětečkem. Před aplikací bylo nutné gelatinu nahřát, aby trochu změkla. 

Širokohrdlé nádoby pro gelatiny

Speciální druh, léčivé gelatiny v lístcích (Gelatinae medicatae in lamellis), se připravovaly smísením koncentrovaného roztoku gelatiny s roztokem léčiva. Směs se nalila v tenké vrstvě na desku, nechala se ztuhnout a rozkrájela na žádaný počet dílků. V Lékárnické učebnici z roku 1938 je poznámka, že u nás je oblíbena málo, více je například oblíbenější v Anglii.

Granula

Granula nebo česky granulky (též kuličky) byly kulovitého tvaru, určené pouze k vnitřnímu použití. Byly používány jako léková forma pro silně účinné léčivé látky, které se podávaly v malých množstvích, zejména alkaloidy.

Základní hmota se připravovala z cukru, mléčného cukru, škrobu (například pšeničného) nebo arabské gumy (klovatiny). Jejich příprava probíhala tak, že se z jednoduchého sirupu a vody vytvořila těstovitá hmota, která se rozdělila na požadovaný počet granulí. Často se ještě posypaly mléčným cukrem, škrobem nebo mastkem. Jedna granule vážila přibližně 50 miligramů.

Jako příklad předpisu je možné uvést následující. Alkaloid se rozpustil v nejmenším nutném množství vody nebo lihu. Poté se přidal cukr a vše se pečlivě smísilo. Následně se přidala arabská klovatina, a nakonec po kapkách sirup tak, aby vznikla požadovaná těstovitá hmota (k 9 dílům sirupu se přidával 1 díl glycerinu). Někdy se granulky barvily, postříbřily, pozlacovaly nebo dražovaly. Dnes už se dávno nevyrábějí, ale památka na ně přeci jenom zůstala: homeopatické kuličky se nazývají stále granule (granulky byly oblíbené ostatně k výrobě homeopatik i v období mezi světovými válkami). 

Boli

Tento název byl vyhrazen pro pilulky pro zvířata. Byly to velké, měkké pilulky, jejichž hmotnost se pohyboval od 5 do 40 gramů. Svojí konzistencí se zařadily mezi pilulky a lektvary (electuaria).

K oblíbeným patřil bolus z aloe nebo s obsahem náprstníkových alkaloidů. Bolus z aloe se připravoval tak, že se práškovaná aloe smísila v třence s malým množstvím Sapo kalinis (draselné mýdlo), což bylo asi 2 až 5 gramů. To obojí se zpracovalo ve stejnotvárnou hmotu, která se upravila v do kulatého či podlouhlého tvaru.

Bolus z Folia Digitalis (listy náprstníku) se připravoval tak, že se tato rostlinná droga smísila ve třence s některým pojidlem (Radix Althaeae, Radix Liquiritiae, obojí práškovaná forma, Farina Secalis, mouka z paličkovice nachové nebo Amylum-škrob). V tomto případě se listy náprstníku smísily s práškovaným kořenem proskurníku (Radix Althae). Po troškách se přidala voda (nebo jednoduchý sirup, glycerin atd.) a prohnětením se získal stejnotvárná hmota, která se rozdělila (podle přesného předpisu) na 2 díly. 

Linimenta

Linimenta neboli mazání jsou léková forma, jejichž název pochází z latinského "lino" - "namazávám". Jedná se o emulze nebo roztoky obsahující tuky, mastné oleje, silice, mýdla nebo balzámy. Tyto složky byly rozpouštěny v lihu nebo emulgovány ve vodě. Mohly být tekuté nebo tuhé (pak tály vlivem teploty lidského těla). Používaly se zevně, jak už název napovídal.

Podle nosných (pomocných látek, latinsky vehiculum neboli excipiens) se dělily na olejová mazání (Olimenta) a mýdlová mazání (Saponimenta). Zvláštním druhem byla tzv. Lanolimenta, kde nosnou látkou byl Lanolin (Adeps lanae, tuk z ovčí vlny).

V osmém vydání rakouského lékopisu (1906) byly uvedeny Linimentum ammoniatum (bílý liniment), Linimentum calcis (liniment vápenatý) a Linimentum Capsici compositum (liniment paprikový). Všechny tři byli oficinální i v prvním Československém lékopisu (1947), stejně jako dále zmíněný opodeldok.

Bílý liniment se připravoval rozpuštěním stearinu (směs mastných kyselin z rostlinných olejů nebo živočišných tuků) v ricinovém oleji. Pak se přidal řepkový olej a následně za stálého třepání čpavek, tak dlouho, až se vše zmýdelnilo. V ČsL 1947 se připravoval z lihu s draselným mýdlem, z amoniaku, ricinového a řepkového oleje.

Vápenný liniment se připravoval zmýdelněním lněného oleje roztokem hydroxidu vápenatého. Rovněž se nazýval Stahlův liniment. Paprikový liniment se připravoval osmidenní (!) macerací plodu papriky a černého pepře v lihovém zásaditém prostředí (koncentrovaný líh s přísadou amoniaku). V takto připraveném rozpouštědle (latinský termín menstruum) se rozpustil kafr a silice.

K dalším, neoficinálním patřily Linimentum chloroformiatum (chloroformový liniment), Linimentum Hyoscyami compositum (složený blínový liniment) nebo Linimentum salicylatum (salicylový liniment).

Jediné linimentum, které zůstalo známé do dnešních časů bylo Linimentum saponato-camphoratum neboli opodeldok. Podle návodu v osmém rakouském lékopisu se připravoval ze stearinu, uhličitanu sodného a vody. Vařilo se na mírném ohni v tárované nádobě až do úplného zmýdelnění a odpařovalo se, až zbytek dosáhl požadované váhy. Podle lékopisu bylo při přípravě značné nebezpečí požáru!

Ještě horký roztok mýdla se vlil do objemné láhve, která obsahovala líh, glycerin, kafr, rozmarýnovou a levandulovou silici a také amoniak. Takto připravený roztok se zfiltroval přes vatu, a ještě teplý plnil do nahřátých (tzv. opodeldokových) lahví. Opodeldok se připravoval v tekuté a pevné formě.

Za mazání (linimenta) byla také považovány roztoky pevných látek (beta-naftol, chrysarobin, resorcinol) v adekvátních rozpouštědlech. Ve veterinární farmacii se používal speciální druh mazání, tzv. fluida

Tím výčet liniment podle Lékárnické učebnice (1938) nekončil. Podle způsobu používání sem patřila Embrocationes. Francouzský předpis z roku 1933 uváděl ve složení jednoho z nich draselné mýdlo (Saponis kalini), kafr, terpentýnový olej (Oleum Terebinthinae) a vodu.

Tzv. Vasolinimenta (Parogena) obsahovala tekutý parafín, kyselinu olejovou a roztok amoniaku. Tvořilo nosnou lýtku pro řadu léčivých látek (ichtyol, jód, kafr, kyselinu salicylovou). Existovala i tuhá vasolinimenta připravená z pevného parafinu (Paraffinum durum). V případě Vasogen byl základem oxidovaný vazelínový olej. 

Neunikly vám předchozí díly?

ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY I.
ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY II.
ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY III.
ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY IV.